Ozonterapie

Ozonterapie a dnes spíše její varianta „Oxyonterapie" (směs ozonu a kyslíku) je rozšířena ve větším rozsahu v západních evropských zemích, především v Německu, kde ji údajně používá 8000 lékařů, jak v soukromých praxích tak i na klinikách a v sanatoriích, a kromě toho přibližně 2000 léčitelů. V minulých letech se objevilo její použití i v České republice.

Existuje několik variant jejich použití, které ozonu přičítají dvojí efekt. Jednak má antibakteriální účinek, jednak má rozšiřovat cévní řečiště a zlepšit tak zásobování tkání kyslíkem. Po prvé byl ozon použit v r.1879 lékařem Constantinem Lenderem k inhalační léčbě během první světové války, pak k povrchové léčbě infikovaných ran a ještě později byl aplikován k léčbě infekcí dutinových orgánů, žaludku, močového měchýře, střeva nebo vagíny.

Používání ozonu se prudce rozšířilo ve 30. letech 20. století. Dnes jsou na trhu generátory, které ozon vyrábějí z kyslíku. Výsledný plyn obsahuje obvykle kyslík s jednou čtvrtinou ozonu. Jedním ze způsobu použití je odebrání 200 ccm žilní krve, její protřepání a nasycení ozonem a pak její vrácení do žilního oběhu pomocí pomalé infúze. Jindy se používá jen 5 ccm krve k injekční aplikaci nasycené krve.

Další možností je vložení končetin s infikovanými ranami nebo vředy do plastikového pytle s obsahem ozonu, potírání ran olivovým oleje nasyceným ozonem nebo vyplachování dutých orgánů ozonizovanou vodou. Konečně se ozon injekčně vpravuje pod kůži. Udávané indikace ozonterapie jsou nesmírně široké, patří k nim všechny choroby oběhového systému, zánětlivé i infekční nemoci, choroby látkové výměny, alergické choroby, kloubní bolesti, všechny nemoci stáří, dokonce i rakovina.